Podobnost lidského a strojového vnímání reality

Už jste někdy viděli obličej v mracích nebo ve vzoru na toastu? Nejste sami! Tento fenomén se nazývá pareidolie a je hluboce zakořeněný v našem lidském vnímání.

Pareidolie: Když mozek hraje hry 🧠

Pareidolie je psychologický jev, při kterém náš mozek vidí známé tvary nebo vzory tam, kde ve skutečnosti nejsou. Evolučně nám tato schopnost pomáhala přežít—rychlé rozpoznání obličejů nebo predátorů mohlo znamenat rozdíl mezi životem a smrtí. Mozek upřednostňuje "citlivost nad selektivitou", což znamená, že raději uvidí obličej tam, kde není, než aby nějaký přehlédl.

Stroje se učí vidět jako my 🤖

Výzkumný tým z MIT CSAIL vytvořil dataset nazvaný Faces in Things, který obsahuje přes 5 000 obrázků, kde lidé vnímají tváře v neživých objektech. Cílem bylo zjistit, zda mohou AI modely naučit rozpoznávat tyto pareidolické tváře stejně jako lidé.

Evoluční kořeny v algoritmech 🌳

Zajímavé je, že AI modely samy o sobě nedokázaly pareidolické tváře rozpoznat. Po tréninku na zvířecích tvářích se však jejich schopnost detekce výrazně zlepšila. To naznačuje, že stejně jako u lidí může i u strojů hrát roli „evoluční“ princip. Jinými slovy, modely trénované na různorodých datech (včetně zvířat) lépe napodobují tuto schopnost generalizace.

Proč je to důležité? 💡

Vylepšení AI systémů: Zlepšení detekce obličejů a snížení falešně pozitivních výsledků může mít dopad na oblasti jako autonomní vozidla, interakce člověk-stroj.
Psychofyzikální studie: Nové nástroje pro zkoumání lidské vizuální pozornosti a zaujatosti.
Kreativní aplikace: Automatická optimalizace designu umožňuje vytvářet produkty, které působí přátelštěji a atraktivněji – například automobily, dětské hračky nebo lékařské přístroje, jež díky tomu mohou působit méně hrozivě a více přívětivě.

Podobnost mezi lidským a strojovým vnímáním reality tedy není jen fascinující spojení těchto dvou světů, ale také je plná potenciálu pro inovace.

Reference: [1]